GRATULUJEME k 60 letům společného života manželům KAPALOVÝM

0

Naši milí kamarádi,
manželé Kapalovi – Jarmilo a Josefe,
slavíte šedesát let společného života!

Všichni senklubáci vám k tomuto významnému dni,
který je třeba připomínat i oslavit, přejeme pevné zdraví, optimismus,
ale hlavně do dalších let stejnou odvahu zůstat si vždy nablízku,
vzájemně si naslouchat s láskou a úctou a pečovat o toho druhého!

Je to neuvěřitelné, ale kolik z nás může něco takového prožít!!

V dnešním uspěchaném světě jste pro všechny občany v Kamenici vzorem!
Manželství trvající 60 let, je skutečně možné. GRATULUJEME!!

S manžely Kapalovými vznikl rozhovor:
Jarmilo, Josefe – věříte na lásku na první pohled? Jak to bylo u Vás?
Josef:
Nebyla to láska na první pohled. Znali jsme se už dříve, pak jsme spolu začali chodit.
Jarmila: Vybral si mě, protože jsem byla z Prahy.
Josef:
Není to pravda. Začali jsme spolu chodit a já šel na vojnu. Po vojně jsme se vzali.
Jarmila: Když jsme se brali bylo Josefovi 22 a mě 21let. Josef je dříč, nebála jsem se,
že budeme mít bídu. Některé ženské měly starosti, že jim nepřinesl muž peníze,
které pak chyběly třeba na oblečení pro děti.
Josef:
Dával jsem ženě vždy celou výplatu a nechal si 50Kč na týden.
Byla jiná doba, dnes je takových lákadel, co člověk nepotřebuje.

Které období Vašeho života bylo těžké a proč a naopak, které období byste nazvali tím nejpříjemnějším?
Jarmila: Nejpříjemnější období bylo, když byla malá vnoučata a hlídala jsem je. Teď je nám taky dobře.
Hrajeme večer karty, usneme spolu u televize. Nebyla jsem zvyklá nikam chodit, jen do práce a povinnosti.
Říkala jsem si, až budu v důchodu, budu jezdit do Prahy. Občas jedu s klubem seniorů na výlet.
Naposledy to bylo do Českého Šternberka nebo na zpívánky. Teď už se cítím indisponovaná.
Ráda se jdu projít sama nebo spolu s Josefem do lesa, nebo kolem dokola.
Josef:
Těžký období bylo kolem mých 30 let. Pracoval jsem v pivovaru, byla to těžká práce,
dělaly se dvanáctky nebo třináctihodinové směny. Chodil jsem do práce na druhou hodinu v noci,
abych byl první na nakládání.
Hezké období mám pořád. Mám hodnou, pracovitou ženu, trpělivou – za to si ji nejvíce vážím.
Jarmila: Jde to, když jsme takhle dlouho spolu vydrželi.

Máte nějaký recept na dlouholeté manželství a jaký – co je podstatné a co ne,
když se na společný život díváte dnes po tolika letech?
Josef: Když jsem chodil do práce, tak jsme se ani moc nepotkali. Společně se tomu smějí.
Ale všechno se dá normálně vyřešit v klidu.
Jarmila: Nikdy jsem si nedovolila projevit nějakou agresi vůči partnerovi a on vůči mně taky ne.
Nikomu nemůžeme radit, my žili z mála, na všechno jsme si museli ušetřit.
Přišli jsme sem, mí rodiče byli v Praze a Pepovi rodiče dřeli v družstvu. Pak jsme stavěli,
u všeho jsem pomáhala, házela do míchačky, podávala jsem cihly, ale byli jsme na to vždycky dva a jsme dodnes.
Spíme celý život vedle sebe – i když teď spíše spíme nespíme – spaní už máme horší.
Josef: Pomáhal jsem za mlada stavět ve Všedobrovicích samoobsluhu v akci „ZET“
a taky kulturák v Kamenici. Takže jsem byl hodně z domova pryč, chodil jsem domů pozdě,
spoléhal jsem se na Jarmilu, která vše doma zastala.
Jarmila: Klepou se mi ruce, už se pomalu ani nepodepíšu, ale nohy nám zatím slouží, chodíme, dýcháme.
Covid, to byla taková blbá doba, ale přečkali jsme to.
Josef sní vše, co mu uvařím, neodmlouvá, když mu dám stejné jídlo druhý den, musí se sníst.
Máme rádi třeba knedlo vepřo se zelím, po obědě si dáme pivko. Celé mládí Josef nejedl škubánky
a teď se na ně spolu těšíme a pak máme moc rádi polévky.
Josef: Nikdy jsem neměl chuť na zálety, co je doma, to se počítá, ale děvčata se mi líbí, to nebudu lhát.
Svou ženu mám pořád rád.

Děkujeme vám za rozhovor a přejeme oběma hodně zdraví.

Na Kalifáči dne 17. 2. jsme společně oslavili 60. výročí manželů Kapalových,
Přejeme pevné zdraví, pozvedáme číše, zpíváme a tančíme na vaši počest.

Komentáře nejsou povoleny.