100 let knihovního zákona

0

22. 7. 2019 – 100 let knihovního zákona

V letošním roce uplyne 100 let od vydání prvního knihovního zákona.

V řadě měst a obcí fungovala knihovna již před rokem 1919. Byly to knihovny jak veřejné, tak především spolkové, které v řadě případů působily ještě před vydáním vlastního zákona. Nic méně právě vydání prvního knihovního zákona 22. července 1919 tuto proměnu dovršilo, existovala tak jasně daná pravidla.

Veřejné knihovny se za první republiky měly stát důležitým nástrojem k rozvoji vzdělanosti československého národa. Pro většinu knihoven to ale byl téměř nesplnitelný úkol. Většina knihoven se až do konce 2. světové války omezila pouze na výpůjční činnost. Další vývoj knihoven po skončení války určoval politický vývoj země a především druhý knihovní zákon z roku 1959.

Obrat nastal až po roce 1989, kdy se začala psát novodobá historie nejen veřejných knihoven. Se změnou společenského vývoje po roce 1989 se měnily i potřeby čtenářů a návštěvníků knihoven. Knihovny musely na tuto situaci reagovat, a nabídnout svým návštěvníkům nové služby, nové možnosti jak jejich služby využívat. Přestože výpůjční služby patřily a bezesporu budou patřit mezi základní služby knihoven, forma nabídky, rozšíření dalších služeb a způsob využití služeb už podléhá a bude podléhat potřebám uživatelů. Každá knihovna se pokouší svým uživatelům naslouchat a dle svých možností i nabízené služby přizpůsobovat.

Česká republika má nejhustší síť veřejných knihoven na světě, kterou ročně navštíví téměř 24 milionů čtenářů a návštěvníků. Mít v obci knihovnu je tradice, která je spojena se vznikem samostatného Československa v roce 1918. Nově přijatý knihovní zákon tehdy uložil každé obci zřídit a provozovat knihovnu s cílem doplnit a prohloubit vzdělanost všech vrstev obyvatelstva.

Informační technologie představují pro knihovny nové výzvy v oblasti přístupu k informacím, autorských práv i dostupnosti informačních zdrojů pro vzdělávání i volný čas. Knihovny usilují o to být nadále volně dostupným, důvěryhodným zdrojem a příjemným místem pro učení, kreativitu a inovace ve své obci.

V minulém roce navštívilo kamenickou knihovnu 2 308 návštěvníků, bylo provedeno 6 110 výpůjček, v rámci Meziknihovního výpůjčního systému bylo čtenářům zapůjčeno z říčanské, benešovské a kladenské vědecké knihovny 73 knih, v rámci Výměnného knižního fondu nabídla knihovna svým čtenářům 240 titulů z benešovské knihovny.

Ladislav Jan Živný

spoluautor zákona o veřejných knihovnách obecních • autor příruček pro veřejné knihovny • redaktor knihovnických časopisů • pedagog Státní knihovnické školy • bibliograf

Ladislav Jan Živný (3. 1. 1872 Újezd u Nového Bydžova – 17. 3. 1949 Praha), učitel v Novém Bydžově a zakladatel české souběžné bibliografie, byl vydavatelem a redaktorem „listu věnovanému zájmům veřejného knihovnictví a organizaci lidového vzdělání“. S tímto podnázvem začal vycházet v Praze od října 1904 čtvrtletník Česká osvěta. Živný psal v České osvětě o svých zkušenostech z cest po zahraničních knihovnách, o klasifikaci literatury, desetinném třídění, v roce 1916 o potřebě zřídit Český ústav bibliografická.

J. Živný se soustavně zabýval otázkou přijetí knihovního zákona. Zákonné iniciativy se chopil Jan Auerhan, autor statistického šetření v českých knihovnách z let 1905 a 1910. Návrh knihovního zákona připravili L. J. Živný a Jan Auerhan. Projednával se v listopadu 1918 na schůzi knihovního odboru Svazu osvětového. Po ustavení Ministerstva školství a národní osvěty byl při něm pro knihovny zřízen poradní sbor, ve kterém se diskutovalo zejména o vztahu lidových knihoven k vědeckým. Soustavná snaha L. J. Živného o přijetí knihovního zákona nakonec vedla k úspěchu a umožnila, že parlament v novém státě návrh projednal jen s podstatnou změnou, totiž že schválená podoba zákona o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919 nařídila zřizovat knihovnu v každé obci.

Vedle vzdělávací funkce knihoven viděl Živný také jejich informační význam. Již v roce 1915 připravil metodickou příručku Rady a pokyny pro knihovny a čítárny, v níž požadoval sjednocení knihovnické správy a užívání desetinného Deweyho třídění při stavění knih a při budování věcných katalogů. Poprvé se tak do lidových knihoven prosazovala jednotná katalogizační pravidla. Živný byl přesvědčen, že jednotná klasifikace věd, užívaná již v zahraničí, usnadní práci knihoven i knihkupců a není bez významu ani pro čtenáře.

J. Živný patří svou organizační prací mezi nejvýznamnější představitele českého knihovnictví a bibliografie první poloviny 20. století. Při svém působení v menším východočeském městě si uvědomoval obtížný přístup odborníka k informačním zdrojům, který mohly vyřešit dobře vedené a organizované veřejné knihovny. Příkladem byly pro něj veřejné knihovny v anglosaských zemích. Když se podařilo prosadit v roce 1919 zákon o veřejných knihovnách obecních, přenesl své pracovní úsilí na pole bibliografie a stál u zrodu české souběžné národní i oborové bibliografie.

 

zivny1_0

 

 

 

 

 

Komentáře nejsou povoleny.